Mám ráda architekturu. Mám ráda baroko. Mám ráda Santiniho.

Jana Blažeje Santiniho-Aichela, geniálního architekta, od jehož úmrtí letos uplynulo 300 let. Připomíná mi jinou geniální osobnost, i když renesanční – Leonarda di Vinci. A oba mají spojitost s Itálií, kterou miluji.

Jako bychom měli v jejich dílech vyřešit nějakou šifru nebo tajemství. Vnímáte to stejně?

Jan Blažej Santini-Aichel přišel na svět 3.února 1677.  Ačkoli jeho jméno zní italsky, narodil se v Praze.  Jeho předci ale z Itálie pocházeli. Narodil se do rodiny pražského kameníka jako nejstarší syn, avšak s tělesnou vadou. Byl na část těla ochrnutý, a tak nemohl pokračovat ve stopách a řemesle svého otce.  Kamenictví se přesto vyučil, ale studoval i malířství. Po vyučení se vydal jako tovaryš na tříletou cestu, která ho přivedla do Říma, kde získal další zkušenosti.

Okolo r. 1700 již samostatně projektuje stavby. Za svůj nedlouhý život měl vytvořit okolo 80 architektonických děl, u dalších staveb se o jeho autorství vedou spory. Jeho dílo je velmi rozmanité  – kaple, kostely, chrámy, kláštery, paláce.

Byl dvakrát ženatý. S první ženou Veronikou Schröderovou (dcerou malíře Krystiána Schrödera) měl 4 děti – 3 syny a 1 děvče. Všichni synové však zemřeli jako děti na souchotiny. Po smrti první manželky se oženil s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic, s kterou měl syna a dceru.

Jan Blažej Santini-Aichel zemřel 7.12.1723 v Praze ve věku 46 let. Byl pochován na dnes již zrušeném hřbitově u kostela sv. Jana v Oboře v Praze (dnešní Šporkova ulice).  Na domě čp. 2 je zde alespoň umístěna pamětní deska. Místo, kde skončily jeho ostatky je neznámé. Kostel byl v roce 1784 zrušen josefínskými dekrety a po dvou letech uzavřen. Z kostela se stal obytný dům a ze hřbitova zahrada.